O zbojníkovi Ondrášovi z Beskyd

Pro zbojníky a loupežníky bývaly Beskydy krajem zaslíbeným. Nejznámější ze zbojníků byl pravděpodobně Ondráš, syn starého fojta z Janovic. Jeho otec byl údajně uvržen do vězení na nedalekém hradě Hukvaldy, kde byl dlouho vězněn a krutě mučen. Odtud mu pak jeho syn Ondráš dopomohl k útěku. Kvůli tomuto činu se pak on sám stal štvancem a dal se na zbojnickou dráhu. O jeho skutcích se vyprávěla a dodnes ještě vypráví dlouhá řada příběhů. Zahynul r. 1715, když jej pro peníze zabil v hospodě jeho druh Juráš. Ondrášova zbojnická družina působila v rozsáhlé hornaté oblasti Beskyd nad oběma břehy Ostravice. Úkryty a skrýše - kam ukrývala naloupené peníze a poklady, měla na řadě míst - nejvíc však v okolí Lysé hory, Smrku a Kněhyně.

Pověst o Lysé Hoře

Jedna ze starých pověstí vypráví, že Lysá hora je až po samý okraj naplněná vodou. Ta se prý rozlije a zatopí celý kraj, až lidé dovrší své hříchy a přijde soudný den. Jistá předzvěst tohoto okamžiku již jedenkrát nastala - to když se za starých časů zlý sedlák Vavroš pokoušel vyzvednout bájné vzácné poklady, ukryté hluboko v nitru hory. Když uvolnil mohutný kámen, za nímž tušil cestu do podzemí, balvan se vymrštil a Vavroše na místě zabil. Z díry se vyhrnula ledová a černá voda a zaplavila celé širé údolí až k samotné Ostravě. Peklo pak pohltilo Vavroše a dalších tisíc nejhorších lidí. Ostatní jen stěží zachránili holý život. Vodu nakonec zastavil až starý poustevník, žijící na Lysé hoře, který její tok zaříkáváním vrátil zpět. Nepodařilo se mu to však úplně, zůstala bystřinná řeka Ostravice, která se občas rozvodňuje a připomíná tak všem lidem dávnou událost.

Jiná pověst zase říká , že uvnitř Lysé hory prý také spí bájné vojsko slezských rytířů, které přijde zemi na pomoc, až jí bude nejhůře. ( Obdobná pověst panuje rovněž o hoře Blaníku v Čechách ). Jsou tu hluboké a rozsáhlé jeskyně s pohádkovými poklady, které hlídá had se zlatou korunkou na hlavě a běda tomu, kdo by se jich z chamtivosti chtěl zmocnit.·
Na vrcholu Lysé hory přebýval kdysi poustevník, za kterým přicházeli lidé z širého okolí, aby získali odpuštění svých hříchů. Hříšníků ale stále přibývalo a proto rozhodl hrabě František Pražma o vystavění kapličky na těchto místech. Cihly na stavbu sem měly vynášet nevěrné ženy a dívky z Frýdeckého panství. Bylo jich však tolik, že by to vydalo na celý kostel! Nakonec však zůstalo jen u kapličky, která se však do dnešních dnů už bohužel nedochovala.
Podle jiné doložené zprávy dal kdysi hrabě Pražma prozkoumat tajemnou podzemní chodbu a skrýš na vrcholu Lysé hory. Svrhli do ní tenkrát velké množství kamení a trvalo velmi dlouho, než se z hloubky ozval zvuk dopadajících kamenů. Později byl pak vstupní otvor zavalen, snad aby do jámy někdo nespadl.

Další známá pověst nám říká že na Lysé hoře, hluboko přehluboko v·samém jejím nitru je obrovská tajemná podzemní jeskyně s velikým pokladem, který hlídá obrovitý had se zlatou korunkou na hlavě, o němž nikdo neví, kde je přesně ukryt. V této jeskyni též kdysi dávno sídlila čarodějnice známá jako divá Hana. Když Juráš zrádně zabil zbojníka Ondráše a ostatní zbojníci byli chyceni, umučeni a nebo pověšeni, ujala se Hana hlídání bájného Ondrášova pokladu. Jeden z chycených zbojníků prozradil po dlouhém a krutém mučení tajný úkryt pokladu na Lysé hoře a zakrátko bylo do hor vysláno silné vojsko, aby čarodějnici našlo a její jeskyni s pokladem vypátralo a pokladu se zmocnilo. Když vojáci toto temné zákoutí na Lysé hoře obklíčili a opatrně se přiblížili ke vchodu do tajemné a hluboké jeskyně, na skále nad jeskyní se ozval strašlivý skřek čarodějnice Hany. Hana jim zahrozila, začala čarovat a přivolávat mocné kouzla a v tu chvíli sjel z oblohy blesk, zaduněl hrom a obrovská skála se dala do pohybu i se starou čarodějnicí. Ta se propadla hluboko do podzemní propasti a kamení a skála uzavřela vchod do tajné podzemní skrýše. Duch čarodějnice Hany se v okolí Ondrášovy díry zjevuje prý dodnes v podobě velikého hada se zlatou korunkou na hlavě a dodnes hlídá podzení Lysé hory i se zlatým pokladem.

O Bílé paní ze Starého Jičína

Jednoho horkého letního dne před mnoha a mnoha lety pásla mladá pastýřka krávy na starojičínském kopci u zříceniny starého hradu. Krávy se klidně pásly, nikde ani živáčka a tak se pastýřka se začala na pastvě nudit. Z dlouhé chvíle si počala zpívat písničku za písničkou a při svém zpěvu se procházela kolem zdí prastaré zříceniny.Občas se shýbla a utrhla si tu zvonek, tu kopretinu. Usmyslela si, že si z kvítí uváže kytičku a až pak požene domů, dá si kytičku za pás, ať všichni chlapci ve vsi vidí, jaká je krásná. Jak tak chodila po louce·a sbírala letní kvítí, zastavila se pod vysokou hradní zdí, kde najednou uviděla celý barevný koberec těch nejkrásnějších a nejvoňavějších letních květin. Sedla se tedy do trávy a trhala jeden kvítek po druhém. Zničeho nic se přímo·před dívkou objevila krásná paní, celá v bílém a povídá: "Pojď se mnou děvče, ukáži ti místo, kde rostou ještě mnohem krásnější květiny než jsou zde," a podala dívce ruku. Ta paní v bílém ráda poslechla a šla s ní. Sotva se pastýřka ocitla před hradní zříceninou u svého stáda, krásná paní najednou zmizela. Jen z útrob zříceniny se ozvala ohlušující rána. To se právě zřítila ta hradní zeď, pod kterou děvče jen před malou chvílí pletla svou kytičku. Pastýřka se dožila vysokého věku a ještě dlouho potom svým pravnoučatům vyprávěla o krásné bílé paní, která jí zachránila život.

O právu první noci

V Kunčicích pod Ondřejníkem dlouho tradovala pověst o právu první noci. Údajně zlý a krutý hukvaldský pan vrchní, když vydával svým poddaným z jednotlivých obcí hukvaldského panství povolení ke každému sňatku, si při této příležitosti i násilím vynucoval od nevěsty právo na první svatební noc.

Nepěkná pověst hukvaldských zámeckých úředníků zřejmě vznikla prostřednictvím služebných děvčat, která se snažila za každou cenu proniknout do výhodné služby na hukvaldském zámku.

O převelikém pokladu na horní Čeladné

Skoro již každý v Beskydech slyšel vyprávět o převelikém pokladu, který je ukryt v lesích na Čeladné. Jednou tkalci vyčetli ze starých knih, jak je možno poklad najít a vyzvednout. Hledač musí být narozen na Bílou neděli a v pašijové dny pak může za pomocí kouzelné virgule poklad najít. Dva tkalci se domluvili a šli poklad hledat. Kopali, kopali a za chvíli našli velikou bednu s pokladem. Velmi dobře věděli, že při vyzvedávání nesmí za žádnou cenu promluvit ani jedno slovo, jinak by se jim zle vedlo. Najednou jel kolem nich velký černý kočár tažený čtyřmi koňmi a po chvíli jel za ním pacholek s těžkým formanským vozem tažený jedním vychrtlým koníkem. A hned se jich zeptal: "Prosím vás, ludkové, je ten kočár už daleko?" Pak projel kolem nich starý pán na malé koze a za ním škaredý trpaslík s kolečky a staral se: "Prosím vás, ludkové, dohoním ten kočár?" Tkalci se dali do smíchu a jeden se neudržel a na trpaslíka zavolal: "Jak se nemám smát, dyž ty, boraku , chceš dohnat kočár o čtyřech silných·koních, co tu už dávno před hodinou jel!??" V ten ráz poklad zmizel a strašlivý vichr zasypal jámu s pokladem·a vyzdvihl nebohé tkalce do výše a jednoho z nich zanesl až na Ondřejník, druhého na Smrk. Byli rádi, že si zachovali holý život. Až pozdě v noci dorazili domů. Měli si znovu přečíst, že nesmí za žádnou cenu při kopání promluvit. Duchové je zkoušeli a tkalci neobstáli. poklad tak čeká v Čeladenských lesích na další odvážné hledače.

O tajných chodbách v Kunčicích

Podle vyprávění a starých bájí místních obyvatel mají být v Kunčicích pod Ondřejníkem tajné·podzemní chodby, které vedou směrem k Ondřejníku. Ty jsou prý ůdajně pozůstatkem po těžbě železné rudy a některé chodby·měly také sloužit jako úkryty nebo únikové chodby v případě přepadení Kunčic nepřáteli. Podle neověřených informací v jednom ze starých·domů vychází chodba do sklepení místního kostela.

V Kunčicích působila ve středověku stará skelná huť, o které je poslední zmínka z roku 1796, kdy huťař Konvička dodal na faru ve Frenštátě dvě stě skleněných talířů jako roční daňovou povinnost vrchnosti. Také železná ruda se v Kunčicích těžila od středověku, dovážela se i z blízkého okolí, z Bordovic, Veřovic, Tiché, Trojanovic, Kozlovic a ze Lhotky. Železná ruda se těžila ve hloubkách až kolem dvaceti metrů a povětšinou v ložiskách téměř vodorovných, které měly tloušťku asi padesát centimetrů a šířku o něco menší. V roce 1860 bylo v provozu pětašedesát vyhloubených šachet. Těžbu ukončili kolem roku 1896 a poslední šachtu na zasypali v době první světové války. Také výsypy spliže, vytěžené hlinité břidlice, byly povětšinou použity na zemní práce.

O čertově mlýně

V malém údolíčku, chráněném před nápory větru, stával kdysi dávno pod horou Radhošť starý mlýn. Již dávno odešel ze mlýna i poslední mlynář s celou svou rodinou i čeládkou, nikdo nevěděl, kam šli a jestli se náhodou nepropadli cestou hluboko pod zem. Proto se mezi místními lidmi začalo tomuto místu říkat "Čertův mlýn". Každý křesťan se okolí i mlýnu raději zdaleka vyhnul, aby jej náhodou starý čert nerozemlel na prášek nebo na otruby.

Tak to šlo po mnoho a mnoho let, čert zůstával jediným vlastníkem starého mlýna. Konečně až za časů třicetileté války doputoval do tohoto krásného Beskydského kraje starý a vysloužilý voják, kterému ve válce proti Gáborovi sedmihradské dělo utrhlo levou nohu a ranhojič mu ji musel odejmout až do poloviny stehna. Belhal se o dřevěné berli a smál se rychtáři i všem místním lidem, když se ho snažili varovat před "Čertovým mlýnem". Protože stejně ale neměl, kam by hlavu na noc složil, odebral se do strašidelného mlýna. O půlnoci něco náhle silně zabouchalo na dveře, za kterými vysloužilý voják tvrdě spal. Neznámého ale pozval dále. Do místnosti vstoupil malý, ani ne čtyři stopy vysoký prapodivný mužíček a způsobně se vojákovi uklonil. Oblečen byl do starých, vzácných šlechtických španělských šatů, přes záda měl přehozen drahý vyšívaný červený plášť a na kudrnaté hlavě měl široký černý klobouk. Radoval se, že po třech stoletích dostal vzácnou návštěvu. Voják se však nenechal svést na scestí čertovými sliby a ani na jeho vyhrůžky nedbal, ze mlýna nemínil nikam odejít. Hodil po čertovi pevný lýkový provaz a udeřil satanášem o zem. Srazil jej na zem a sedl si mu na záda. Dal čertovi na vybranou, buď mu bude až do smrti zadarmo sloužit a pracovat pro něj, a nebo se ze mlýna okamžitě poklidí. Čert se bránil a vzpouzel, a tak jej voják chytil do paží jak do kleští, stáhl mu španělské kalhoty a posadil jej zadní částí těla na prudce se otáčející mlýnský kámen. A pak už jej jen mlel a mlel, nedbal na strašlivý křik a rachot. Mocnosti pekelné zostuzenému čertovi na pomoc ale nepřišly, a tak satanáš musel vojákovi slíbit, že se na světě už nikdy neobjeví. V pekle pak sklidil velikou, převelikou ostudu a sám Lucifer ho vykázal z pekla ven před bránu pekelnou, kde musí na věky věků pro výstrahu všem ostatním čertům sedět na žhavém uhlí na zbytku svého zpola umletého pozadí. Vysloužilý voják pak dostal darem od místní vrchnosti onen "Čertův mlýn" a žil zde v klidu ještě dlouhá léta, než odešel z tohoto světa.

O jeskyni Šipce a vpádu Tatarských válečníků

Stará pověst říká, že v jeskyni Šipka žijí prastaří skřítci hlídající vzácné a drahé ukryté poklady. Tajná chodba, která zde začíná vede údajně až na samotnou horu Radhošť.

Když před dávnými lety obléhali město Štramberk Tataři, nelítostní bojovníci, kteří zajatým nebo zabitým protivníkům uřezávali uši i ruce, utíkali před nimi místní obyvatelé na blízkou horu zvanou Kotouč. Tataři se zrovna chystali na nešťastníky znovu zaútočit, když v tom se náhle strhl silný liják. Voda stoupala tak prudce a tak vysoko, že se děs a hrůzu nahánějící nájezdníci utopili. Našli po nich jen množství pytlů s uřezanýma ušima.
Od těchto dob se den před Nanebevzetím Páně koná velká slavnost, připomínající onu historickou událost, a po celý rok se zde peče mimořádně dobré sladké pečivo, známé jako "štramberské uši".

O zázračné studánce v Beskydech

Kunčice pod Ondřejníkem, dříve též zvané Velké Kunčice, bývaly v minulosti vyhlášenýma velmi známým poutním místem, ačkoli cíl pouti ležel již na katastru obce Kozlovice. Patrně jenom stejnojmenné zasvěcení kostela a poutní kaple vedly k přiřazení "zázračné" studánky ke Kunčicím. Vedle studánky stojí zděná kaplička zasvěcená svaté Máří Magdaléně. Údajně se zde před mnoha lety zjevovala světice v podobě malého děvčátka. Jednou si jí sebrala nábožná pasačka domů a zavřela ji na noc do šatní truhly. Ráno bylo děvčátko svěží a vesele si hrálo s pasačkou, když truhlu otevřela.

Podle jiné pověsti, zaznamenané místním panem·řídícím a učitelem Cyrilem Remešem z Kunčic pod Ondřejníkem se zdejší vodou vyléčil syn majitele Staré Bělé, kterému nedokázal pomoct žádný lékař. Z vděčnosti jeho otec dal při studánce postavit kapličku a založil fond, z kterého se přispívalo na pořádání procesí za staré Bělé do Kunčic.

O jeskyních na Radhošti

První zachované zmínky o používání radhošťských jeskyní člověkem jsou již z 15. století.

Později se k nim přidružily i početné pověsti o pokladech pohanů, o ukryté bájné zlaté soše Radegasta, o pokladech zbojníků a konečně i popisující výpravy do podzemí při hledání těchto pokladů.
Zlatá Radegastova socha má být údajně ukryta v jeskyni "Volařce", kam ji odnesli staří pohanští kněží, aby neupadl do rukou křesťanů.
Z roku 1830 se dochoval rukopis Jana Šebesty, psaný švabachem na ručním papíře, který popisuje příhody o dobývání pokladu v hoře Radhošti. Je psán lašštinou a začíná takto: "Jdi od Frinštátu na ten virch kery se Okruhlo nazyva od Pusteven k tej Pustevni. Od Pustevně di furt a furt k polednem okolo štyroch set krokův cesty. Tam přijděš k jednej ďůře neb vchodu do tej skály, ďůra jest mezi velkými kaměňami a peci podobná jest." Dále bylo třeba vlézt do země a putovat podzemní chodbou, až se rozšířila. Když se přišlo mezi dva veliké kameny, které prý byly hladké a podobné tvarem písmeni O, na levé straně byla vyryta znamení. Člověk musel vlézt mezi tyto kamenné desky a po několika sázích cesty našel "ďůru" v podlaze, do které bylo třeba se spustit. Znamením byly zvláštní "dubové huby", které rostly na stěně. Následoval přechod přes sklaní rozsedlinu, kde v podzemí tekla voda a byla zde položena dřevěná lávka. Do žádné ďůry se uže nesmělo nahlížet, jen bylo třeba jít rovně a hlídat znamení napravo a nalevo. Pak už se došlo k jedněm dveřím a nad nimi byl klíč k uzamčené komoře. Po odemknutí se otevřela místnost se čtyřmi sloupy a dokola byla hojnost zlata.
Podobně v roce 1913 uveřejnil J.R. Vitásek popis výpravy, které se zúčastnil v roce 1848 jeho otec, hajný z Trojanovic. Tři hledači pokladů se vydali do podzemí vybavení provazem ve dvou klubkách, třemi funty litých "svěc" a za dva rýnské měli "šajnu". Ďůry jim pomohl najít ogar od Valchařů. Dostali se až do velké síně v podzemí. Nějaký Šaron měl s sebou tlustou knihu s popisem cesty. Bohužel přes hučící podzemní bystřinu se dále nedostali. Buk silný jako mužské stehno byl položen z jedné strany na druhý břeh, ale když na něj šlápli, praskal, byl notně zeslaben hnilobou. Tak se museli s nepořízenou vrátit.

O Bílém kříži na Grůni

Bílý Kříž a Grúň patří v Beskydech ke známým pojmům. Rádi a často je navštěvovali a stále navštěvují umělci, kteří tu hledali nejen odpočinek, ale i inspiraci. Po levé straně cestou na Grúň uvidíte velký dřevěný - bíle natřený kříž, který dal jméno celé této lokalitě. Připomíná střety mezi zdejšími pašeráky (šverci) a finančními strážníky (financemi nebo abšaury).
Z jedné z lidových pověstí se dovídáme, že je pod tímto křížem pochován jeden ze strážců moravské hranice, kterého pašeráci před dvěma sty lety úkladně zavraždili. Na Bílém Kříži, na rozmezí Slezska, Moravy a Uher, se pašovalo vždy a odjakživa (a pašuje se i dnes). Na Moravu se zprvu tajně dopravovala polská i uherská sůl, později především uherský tabák, maso a alkohol. Ten se přepravoval přes hranice ukrytý ve vozech, častěji však pěším způsobem. Pěší švercové kupovali tabák od Židů v Turzovce a v noci se s ním vydávali do lesů a hor, přes hranici. Tam však na ně číhali financové a jejich vzájemná střetnutí nezřídka končívala i smrtí. Hranice se však nehlídala jen kvůli pašerákům. Staří Valaši střežili bezpečnost své země proti Turkům. V roce 1947 se tu vyskytovali hojně banderovci. Známá byla tehdejší jejich přestřelka v hotelu Baron ( dnes Baron Kysuca ) na slovenské straně hranic.

O vzniku řeky Ostravice

Řeka Ostravice spojuje dohromady dva vodní zdroje, Černou a Bílou Ostravici. Již od hlubokého středověku rozděluje kraj na dvě území, Moravu a Slezsko (západ a východ). Černá Ostravice se v údolí spojuje s Bílou a vytváří širokou, divokou a nebezpečnou Ostravici, které se dříve pro její dravost říkávalo Ostrá.
 
K vzniku řeky Ostravice se váže tato stará lidová pověst.
Mladičký pastýř pásl svá stáda na rozlehlých svazích pod Sulovem, když tu v trávě uviděl třpytit se velký lesklý kámen jako drahokam. Zvedl jej a v tu chvíli vytryskla z něj řeka černá a divoká, která zaplavila okolí a osady hamerské. Pastýř zemřel a řeka se teprve uklidnila, až ho pohřbili u jejího pramene.

O starém Hukvaldském hradním mostě

O mostu na hradě Hukvaldy se povídalo, že má kouzelnou moc. Je jen potřeba za úplňku, s láskou v srdci jej třikrát přejít tam a  zpět a·pak již dotyčného čeká velké bohatství.

Samozřejmě, že uchazečů o rychlé zbohatnutí bylo hodně, ale žádnému z·nich se jeho sen nevyplnil. Buď byl vyhnán od hradu zbrojnoši anebo ztratil za tmy v hukvaldské oboře odvahu. Štěstí potkalo až skromného pekaře Matyse, který na zlatý poklad ani nepomyslel.
To bylo tak. Hradní pán pořádal na hradě velkolepou hostinu a·protože byl Matys nejvyhlášenějším pekařem v celém okolí, poručil mu, aby na tuto slavnost pečivo připravil. Matys pekl až odpoledne, aby byly koláčky a jiné dobroty opravdu čerstvé a křupavé a na hrad se vypravil až po setmění. Těžké koše mu pomáhala nést jeho dcera Andulka, kterou nade všechno miloval. Nechtěl dceru ukazovat před zbrojnoši a tak před mostem pobral všechen náklad sám a vydal se k hradu. Došel k bráně a uslyšel dceru jak volá, že mu upadly dva pecny chleba a tak se pro ně vrátil. Když opět dorazil k bráně, zbrojnoši ho dále nechtěli pustit a přikázali mu složit zboží a odejít. Pekař byl i docela rád a pospíchal za dcerou. Sotva se s ní setkal, ozvalo se od brány: "Pekaři vrať se zpět, pán tě chce vidět!" A tak se dobrý pekař Matys vydal po mostě potřetí. Na hradě se dočkal pánovy pochvaly a pak již za svitu měsíce v úplňku pospíchal domů.
Po návratu domů Matyse čekalo překvapení. Na stole ležel velký ohromně těžký pecen celý ze zlata! Matys zbohatnul, ale nezpychnul. Koupil si dům a vystavěl novou pekárnu, kde pekl ještě lepší pečivo. Vždy pomohl chudým a nemocným a neodmítnul ani prosící poutníky. Snad pro jeho dobrotu, potkal zázrak zrovna jeho.

O zazděném preclíkáři

Za vlády jednoho z hejtmanů se poddaným vedlo velmi špatně. Pánovi drábi dřeli lidi na robotách a·mnohdy je i uvrhli v okovech do hukvaldského vězení. Hejtman byl zlý a nelítostný a ještě k tomu se mu líbila mladá děvčata. Kterou si vyhlédl, musela k němu na hrad a nikdo se mu nesměl vzepřít.

Jednou pásla krávu krásná a půvabná dcera preclikáře Světlíka a kráva se jí zaběhla na panské. Když jí vyháněla, zahlédl ji sám hejtman a okouzlen její krásou, kázal pro ni ihned poslat.
Ubohý preclíkář dceru dobře schoval u příbuzných a ani při hrůzném, krutém a několikaletém nepřetržitém mučení neprozradil její skrýš. Hejtman ho proto nechal za trest zazdít do hradní věže a od té doby se říká, že duch preclikáře bloudí hradem.

O čertově stole v Beskydech

Čertův stůl je bezesporu jedním z nejzajímavějších přírodních útvarů v Beskydech. Žádný jiný nerozpoutává tolik dohadů o jeho vzniku. Útvar se nachází na konci dlouhého žlabu a v jeho okolí byste podobně velkých balvanů nalezli vícero. Tento jediný na kraji však vypadá jako masivní deska záměrně položená na dvou menších pravidelných kamenných soklech. Deska váží 6,5 tuny. Badatelé se v teoriích o původu čertova stola rozcházejí. Jedni jej považují za dokonalý výtvor přírody vzniklý rozsedáním skalních bloků, druzí jej mají za dílo lidských rukou, přesněji řečeno za megalitickou stavbu čili dolmen. Dolmen znamená v bretonštině „kamenný stůl“ a je jím označována prehistorická stavba z velkých nepravidelných kamenných bloků, zpravidla gigantických rozměrů. Dolmeny se dochovaly v různých částech světa a jsou ztotožňovány s keltskou kulturou. Na území ČR jsou doloženy archeologické nálezy tzv. oppid na Hostýně, na Kotouči u Štramberka či nížinné sídliště Šutyrova studánka v katastru Kopřivnice. V oblasti Moravy výskyt Keltů až tak zdokumentovaný není, nicméně o Radhošti se ví, že byl místem starodávných rituálních obřadů, stejně tak pravděpodobně i Čertův mlýn. Keltové uctívali hory a vyvýšená místa jako posvátné oblasti. Ačkoliv poměrně brzy přijali křesťanství, původní bojovné kmeny uctívaly přírodní síly a hledaly své bohy v přírodních objektech a jevech. Zvlášť významnou roli v náboženském životě Keltů sehrávali druidi v roli učenců a kněží. Tito lidé byli vysoce vážení. Vykonávali oběti (části úrody, zvířata i lidské oběti), měli znalosti z oblasti bylin, byli to léčitelé, politici, ovládali astronomii i astrologii. Po Keltech nám do dnešních dnů zůstaly v téměř nezměněné formě některé naše svátky, jež se vážou s astronomickými úkazy. Samozřejmostí jsou oslavy slunovratu a rovnodennosti, ale také svátky v polovině doby mezi nimi. A proto je zajímavé, že přesně v ose čertova stolu se nachází vrchol Radhoště a z dutiny pod dolmenem lze o jarní (20.3.) a podzimní (23.9.) rovnodennosti pozorovat západ slunce nad Radhoštěm. Je tedy možné, pokud čertův stůl není čistě dílem přírodních pochodů, že mohl sloužit jako primitivní observatoř či rituální stůl. Ovšem pozor, pro husté zalesnění hřebene není nyní od čertova stola žádný výhled.
K tomuto skalnímu útvaru se váže stará lidová pověst .
Jedna chudá vdova, co žila pod Radhoštěm, měla dceru, do které se zakoukal čert. Matka si vymínila, že čert musí jako věno vystavět na vrcholu kopce větrný mlýn, a to za jedinou noc, než ráno kohout zakokrhá. Čert se v podobě myslivce lehce zbavil všech kohoutů, co jich po okolí našel, akorát na jednoho zapomněl, co ho prozíravá vdova doma v bečce ukryla. Než mlýn stačil dokončit, vdova kohouta vypustila, ten zakokrhal a v tu chvíli pozbyl čert sílu. Kámen, který zrovna nesl na zádech, spadl na zem a tam zůstal dodnes. Prý jsou na něm vidět otisky čertových zad a řetězů. Od té doby se hoře říká Čertův mlýn a spadlé kamenné desce čertův stůl.

Copyright © www.BESKYDY.eu. Na veškeré texty, fotografie, články a informace zde uvedené se vztahují autorská práva. Upozorňujeme že jakékoliv kopírování či přepisování textů, článků, informací nebo kopírování fotografií bez písemného souhlasu provozovatele a majitele stránek je trestné podle zákona o autorských právech. e-mail : info@beskydy.eu  /  telefon redakce : 737 805 346

Portál Beskydy.eu používá k poskytování inteligentních služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti a zájmu návštěvníků soubory cookie. Používáním tohoto webu s tímto souhlasíte.